Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Hornictví



Neodmyslitelnou součástí dějin Merklína byla svého času důlní činnost, těžba uhlí. I když merklínská uhelná pánev byla nejmenší mezi ostatními v západních Čechách (Nýřanská, Radnická aj.), měla velký význam pro Merklín a široké okolí Domažlicka, Klatovska i příhraniční části Bavorska. Rozprostírala se v oblasti Vytuně, Bukové, Krchleb a Poděvous. Za celé období těžby uhlí od první poloviny 19. století až do ukončení práce na posledním dole v roce 1950 (důl Kreysa II, lidově "Krejzovna") u Bukové bylo zde v provozu 29 šachet s kratší či delší dobou dolování. První těžba vůbec, povrchově jednoduchá, se klade na začátek 18. století.

Nejhlubším dolem byl důl "Soudný" založený majitelem J. A. Zieglerem v roce 1820. Tato rodina později podnikala i ve výrobě skla. Roku 1897 prodal Ondřej Ziegler další známý důl "Ondřej" (v provozu v letech 1868-1925) i se známou vytuňskou sklárnou s výrobou zrcadlového skla belgické společnosti provozující v Čechách těžbu uhlí. Ta některé doly moderně vybavila a spojila lanovou dráhou se sklárnou v Holýšově. Proto v té době nalézáme mezi merklínskými občany vedle horníků i skláře.

Řada horníků pracovala též na tehdy známých dolech "Austria I" a "Austria II" u Mantova. Při velké stávce na těchto dolech v roce 1917 z nedostatku jídla přijela do obce skupina maďarských vojáků a hledala stávkující horníky v bytech a okolí, aby je dopravila do práce, neboť mantovské šachty měly vojenskou správu. Ještě v polovině 70. let 19. století se uhlí, i když v menším měřítku, prodávalo na strychy (zde ne plošná, ale objemová míra mající něco málo přes 93 litrů). S rostoucím průmyslem ve Staňkově, Holýšově a okolí rostla i poptávka po uhlí. Protože bylo dobré kvality, dosahovalo až 7.400 kalorií, dováželo se koňskými potahy přímo nebo drahou do okolí i Bavorska. Život těchto havířů (dříve nejběžnější označení) byl velmi těžký, nejednou došlo k smrtelným zraněním nebo k trvalé invaliditě. V oblečení v němž pracovali, v tzv. "černidlu", se ještě počátkem 20. století vraceli z malých šachet domů, aby se zde ve škopku umyli.

Vedle dolování uhlí měly pokusy o dolování zinkové rudy na "Stříbrnici" daleko menší trvání. K první vážnější snaze došlo v 50. letech 19. století. Podnikatel Förster převážel vytěženou rudu potahy do Vytuně, kde postavil pro blízkost dostatku dřeva a uhlí huť (tavírnu) na její tavení. Velké provozní náklady ho ale donutily podnikání ukončit. Dodnes se proto v těchto místech říká "Na huti".

V roce 1891 došlo k největšímu a poslednímu pokusu dolovat a zpracovávat rudu na místě. Výroba byla založena na poměrně moderní technologii. Denně se vyrábělo mezi 50q a 70q čistého zinku. Vzdálenost od železničního spojení, nedostatečně silná rudná žíla a nedostatky v řízení podniku samotného vedly k tomu, že výroba byla v roce 1897 definitivně zastavena.